.png)
Ze Sydney na pobřeží Victorie
- Lukáš Matějka
- 6. 3. 2019
- Minut čtení: 9
Aktualizováno: 21. 3. 2019
Psal se 7. únor 2016 a my jsme vyrazili z pohodlí našeho australského domova na první velký trip. Díky mé práci v Avisu (půjčovna aut) jsem měl k dispozici auto za zaměstnaneckou cenu, navíc takové, jaké jsem si tam sám vyhlédl. Jelikož jsme nechtěli plýtvat drahocennými dolary, zvolil jsem Mitsubishi ASX - bylo nové, dostatečně velké na naši bagáž, a tak se stalo naším věrným společníkem na příštích 7 dní. Cesta dlouhá 3400 km začala za slunného rána cestou do Canberry, hlavního města Austrálie. Cestou míjíme rozlehlé olivové sady, stáda plná výborných hovězích steaků a vyschlé creeky (je únor, střed australského léta), které jsou zdejším označením občasných vodních toků. Co se týče samotného města, jeho poněkud umělý ráz není pouhým dojmem.
Canberra byla totiž vystavěna jako "náhražka" hlavního města pro odvěké rivaly Sydney a Melbourne v roce 1913, a její návrh zpracovali dva chicagští designéři, proto ty pravidelně uspořádané bloky a ulice. Navštívíme zde působivý válečný památník věnovaný obětem 1. a 2. světové války, a po výjezdu na Mount Ainslie, při kterém (v 35 stupňovém vedru) soucítím s naším motorem, a po ověření si pravidelnosti rozložení Canberry zavítáme do budovy nového Parlamentu. Do podzemního parkoviště jsme se trefili až na třetí pokus, neboť jsme vždycky minuli ten správný nájezd - i většinou geniální značení má občas své mouchy (nebo jsme možná měli mouchy my?).
Vstup do Parlamentu je zdarma, což je milé, navíc k tomu dostanete velice příjemnou průvodkyni (nutno vrátit), od které se dozvíte mimo jiné i to, že v červené zasedací sněmovní místnosti je zřejmě jediná červená značka nouzového východu Exit (běžně zelená) na světě, což si odsouhlasili sami poslanci, aby jim zelená barva nekazila vzhled. Veliká to výhoda býti subjektem výkonné moci. Po odpolední procházce u jezera Burley Griffin míříme do nejvyšších poloh australského kontinentu, do Snowy Mountains, neboli Sněžných hor, které jsou součástí národního parku Kosciuszko s nejvyšší horou Austrálie (o něco vyšší než naše Sněžka), ke které se vydáváme hned další den a obdivujeme ho celou dobu, co se trmácíme na 12 km dlouhé túře skrze pohoří. Cestou nás doprovází zajímavě žíhané stromy Eucalyptus Corccifera a spousta dotěrného hmyzu.
Zatímco opouštíme národní park alpsky vyhlížející silnicí, míjíme jediné lyžařské středisko v Austrálii - Thredbo (ano, opravdu se tu i lyžuje!!) a vydáváme se směrem do nížin, kde se opět setkáváme s nekonečnými stády ovcí a dobytka. Nebýt Canberry, za tyto dva dny jsme potkali více ovcí než lídí - zde se projevuje velice řídká osídlenost země, pokud vyjedete mimo větší města.
Po výborné večeři a přespání v Albury vjíždíme na dálnici směrem na Melbourne, které však není naší první zastávkou. Nejprve zavítáme do státního parku Arthurs Seat, nacházejícího se jižně od Melbourne na východním cípu "kleští" svírajících Melbournský přístav Port Phillip. Vedou sem krásné serpentiny, které se líbí více mě, než Pétě, ale oběd zůstal na správném místě, a tak můžeme obdivovat místní červenomodré opeřence Rosela (prostě papoušky), jež se připomínají pisklavým zpěvem, to kdybychom si jich náhodou nevšimli. Dalším bonusem je výhled na záliv Port Phillip Bay.
Krátce se zastavíme na osvěžující (spíše díky lehkému vánku u moře, než teplotě) procházku u zálivu a pokračujeme dalších 120 km na Phillip Island, kde jen díky dobré práci stavebních mistrů nemusíme přes průliv trajektem, ale po klenutém mostě.
Zde již pohled z auta trochu klame, neboť venku je výrazně chladněji, než se podle slunečního svitu dá očekávat (něco kolem 20 stupňů), neboť od jihu fouká studený antarktický vítr. Po zastávce u závodního okruhu, kde se jezdí GP Austrálie v rámci mistrovství světa silničních motocyklů, a setkání s obrovským stádem klokanů míříme na západní výběžek ostrova, kde se nachází přírodní park s hlavním lákadlem - Penguin Parade (pochod tučňáků). Ještě předtím, než si sedneme k pláži čekajíc na západ Slunce a tučňáky, při procházce na nedalekých Nobbies zahlédneme spoustu klokanů wallaby, hejna buřňáků hnízdících na útesech a ježuru australskou, která nám ledabyle kráčí přes silnici. V kopci hnízdí velké množství tučňáků nejmenších, a tak v některých hnízdech lze spatřit mláďata těchto živočichů, což je nezapomenutelný zážitek, bohužel stejně jako chování čínských turistů, kteří neváhají vlézt doslova až do hnízda, aby si pořídili ono úžasné selfie s těmito vyděšenými tvorečky a nevědomky tak narušují divokost, čistotu a nádheru místní přírody.
Nicméně s tím, jak se Slunce blíží k obzoru, vracíme se na pláž, kde z temných vod oceánu po soumraku začínají vylézat komičtí tučňáci nejmenší, nesoucí potravu svým mladým potomkům do hnízd v dunách za pláží. Sledujeme je se zadrženým dechem, abychom je snad nevyrušili svou přítomností, a po lávkách vedoucích kolem jejich cest pozorujeme, jak se jejich nemotornými pohyby dostávají k doslova řvoucím hladovým krkům. Stáváme se svědky chování matky přírody v celé její kráse...
Po návštěvě tohoto ostrova s úchvatnou přírodou a četnou faunou vyrážíme zpět k Melbourne, kde máme ubytování - takový menší apartmán v novém objektu. Není to sice přímo v centru, o to více zábavy si ale užijeme další den ráno, kdy jedeme do Melbourne místním metrem/vlakem. Zábava začíná při koupi jízdenek - zatímco v Sydney si můžete koupit lístek na jeden den nebo na jedinou cestu mezi dvěma zastávkami, tady je potřeba si nejdříve koupit Myki Card za 8 dolarů a teprve na ní si nabít onu jízdenku - žádný problém, zdá se, až na to, že vrátit kartu (a tedy dostat peníze zpět) lze jen na stanici Southern Cross (něco jako Central) nebo pomocí procesu složitějšího než transport politických vězňů a trestanců z Anglie na jih Austrálie...no, v tu chvíli zlaté Sydney (a jeho Opal Card). Rivalita mezi těmito dvěma velkoměsty je vidět i v onom metru - na senzoru pro "pípnutí" kartičky není Tap on/Tap off, ale Touch on/Touch off - přeci tady nebudou mít něco, co je v Sydney!!!
Nicméně prohlídku města začínáme u krásné budovy nádraží na Flinders Street a historickou tramvají se svezeme až k budově parlamentu. Tady za neutichajícího řevu čínských turistů zvládneme pár rychlých fotek a míříme na oběd do "klidnějšího" Chinatownu. Melbourne je vyhlášené množstvím vynikajících restaurací a je mnohdy označováno za gastronomické centrum Austrálie. Věděli bychom sice i o jiných takových místech v Oz, ale je pravda, že vybrat si restauraci je velice nelehký úkol. Po obědě si jdeme odpočinout do Carlton Gardens a poté především do úchvatných Fitzroy Gardens, dle mého soudu jednoho z nejhezčích anglických městských parků na světě - odvážné tvrzení, ale stojím si za ním. Pro nás, sportovní nadšence, nejde nenavštívit slavný Melbourne Park, dějiště tenisového Australian Open a první GP sezóny F1. Mé srdce jen plesá při pohledu na Rod Laver Arenu...
S přicházejícím podvečerem se přesouváme po nábřeží řeky Yarra k Eureka Tower, nejvyšší budově na jižní polokouli. Moc konkurentů zde pochopitelně nemá, uvážíme-li Afriku, Jižní Ameriku a Antarktidu, a jelikož tučňáci císařští nejsou vyhlášenými staviteli mrakodrapů, může se Eureka Tower tímto titulem pyšnit s výškou 292 m. Je třeba ale popravdě říci, že z 88. patra věže je nádherný pohled na zapadající Slunce nad zálivem Port Phillip a na žhnoucí světla lamp druhého největšího australského města, zářícího do noci.
Po městském dobrodružství se pátý den našeho tripu vydáváme na vyhlášené jižní pobřeží Victorie a na jednu z nejslavnějších silnic na světě - The Great Ocean Road. Musíme se proplést přes rušný provoz v Melbourne a Geelongu, ale pak se před námi již rýsuje větrem a vlnami bičované pobřeží, přičemž naše pouť po něm začíná v malém, přesto životem překypujícím městečku Torquay.
Zatímco ostré slunce pálí, my vyhlížíme brzký oběd v taverně na hlavní třídě s příjemnou atmosférou. Spolu s námi je tu jen pár dalších hostů - kdo by také měl čas vysedávat ve všední den dopoledne v restauracích. V Austrálii "pouze" důchodci a surfaři. Odtud se vydáváme na dvě významné vyhlídky na pobřeží. První z nich je Point Danger, který svůj název dostal z důvodu mnoha námořních neštěstí, která se tu odehrála. V dávných dobách totiž zdejší pobřeží sahalo o mnoho set metrů dále do moře, ale silný vítr, který proudí od Antarktických břehů, a vysoké vlny, se postaraly o to, že na pobřeží se podepsala eroze. Nic zvláštního, řeklo by se. Jenže pobřeží ustupovalo díky abnormálně silné větrné erozi nad hladinou rychleji, než pod ní, tudíž se zde vytvořily zrádné podmořské útesy, které v dobách, kdy ještě na palubách lodí nebyla dnešní radarová výbava, vykonaly své.
Oslím můstkem se tak dostáváme na nedaleký Rocky Point s přilehlými plážemi Jan Juc a Juno, na kterých surfaři naopak využívají zdejšího mělkého mořského dna, které jim přináší nejlepší podmínky pro surfování na pobřeží Victorie. Trochu romantiky dodává zdejšímu drsnému pobřeží maják v Aireys Inlet, který shlíží na pomalu se zvedající pobřeží a lesy národního parku Great Otway, který se na dnešní a další den stává, kromě bydliště všudypřítomných koal, i naším domovem.
Když jsem zmínil koaly, tak se u nich na chvíli zastavíme. A to doslova. Cestou po krásné a klikaté Great Ocean Road potkáváme malý motorest Koala, který je zajímavý tím, že tam je koala. Ano, opravdu tady mají svoji koalu, která jen čas od času střídá okolní eukalypty, to zrovna když ji dojde "matroš". Používám tento výraz záměrně z toho důvodu, že mezi hlavní charakteristiky koal patří kromě cute and fluffy hlavně to, že jsou neustále v lihu, tedy spíše "v klidu". Pokud zrovna nespí (koaly prospí 20-22 hodin denně), žvýkají listy eukalyptů, obsahující omamné látky, a koalám se to zjevně líbí, takže podle toho i vypadají. Jejich mlhavý a do neurčita směřující pohled si zamiluje každý. A tak po příjemné noci strávené v "ubytovně" v Apollo Bay (zdejší ubytovnu bych přirovnal k průměrnému českému hotýlku) vyrážíme do srdce národního parku. A co tam budeme dělat? Ehm, ano, pozorovat koaly. Když projíždíme po Lighthouse Road směrem k majáku na Cape Otway, na stromech okolo silnice vysedává mnoho koal. Člověk by si mnoha z nich ani nevšiml, nebýt dvou až tří aut s čínskými turisty, pobíhajícími pod každým stromem, na kterém to nebohé zvíře našlo svůj domov, a tyčícími své teleskopické objektivy k nebi. Přidávám se a vztyčuji i ten svůj, neboť koaly jsou až výjimečně fotogenické, a tak se o některé z nich mohu i s Vámi níže podělit.
Cestou jsme zavítali také k malým vodopádům zdejšího mlžného lesa, ale vzhledem k tomu, že na Tasmánii nás čekalo krás tohoto typu mnohem více, o mlžných a deštných lesích mírného pásma se dočtete na stránce věnované právě domovu tasmánského čerta. S tím, jak se snižuje počet koal, roste množství úchvatných výhledů na zdejší členité pobřeží s mnoha osamělými vápencovými útvary a liduprázdné nekonečné pláže zlatavého písku mísící se s tyrkysovou barvou pobřežních vod. Perfektním důkazem je Johanna Beach, pláž, která je stranou hlavní cesty, ale za zajížďku rozhodně stojí. Posuďte sami...
Několik kilometrů odtud nás již čeká hlavní dominanta (či několik hlavních dominant) na Great Ocean Road - národní parky Port Campbell a Twelve Apostles. Dvanáct apoštolů, jak se těmto skalám čnějícím z příboje říká, je čtvrtým nejčastěji fotografovaným místem v Austrálii, hned po Uluru, budově opery v Sydney a Velké útesové bariéře. K těm ale na dalších stránkách.
Dalšími skalními útvary jsou například Loch Ard Gorge či London Bridge, ke kterému se váže historka o nevěrném manželovi, který šel se svojí milenkou na klidné a opuštěné místo na jednom ze skalních výběžků. Když přešli jeden ze dvou přírodních mostů, které výběžek tvořily, zřítil se za nimi do vod oceánu a oni tak zůstali na skále, odříznuti od pobřeží a ponecháni osudu. Po dvou dnech je objevil záchranný tým a po velké medializaci události se vše dozvěděla manželka a nevěrník byl usvědčen. Z toho plyne ponaučení, že se nemá chodit za most, který co nevidět spadne, nebo tak nějak...
Po podvečerním pozorování zapadajících slunečních paprsků hrajících na útesech všemi barvami jsme vyrazili necelých pět kilometrů po prašné cestě směrem k našemu poslednímu ubytování na této cestě. Prašná cesta byla více prašnou dálnicí, a tak při "vyšší" rychlosti, kterou jsem zvolil, bylo potřeba po zastavení několik minut počkat, než prach opadne. Poté, co se tak stalo, jsme na recepci krásné rezervace s několika malebnými dřevěnými domky potkali velice příjemnou paní, s kořeny v ČR, která s námi prohodila i několik českých slov (spíše namátkově volených) a vydali jsme se ubytovat. Že je v Austrálii velké množství komárů jsme si již stihli povšimnout, ale 90 % jejich populace zřejmě přežívalo právě v naší chatce. Po zneškodnění většiny z nich jsme se o půl třetí ráno dostali do postele, přičemž krásný, pět hodin trvající spánek pravidelně každou hodinu narušil další nevítaný bzučící host. S vědomím, že nás čeká další nabitý den a 1200 km dlouhá cesta zpět do Sydney, jsme po snídani nadšeně vyrazili. Nutno říci, že to nebylo tak hrozné, jak jsme očekávali, neboť překrásné scenérie a jasná obloha dají člověku zapomenout na sebevětší únavu.
Pozorujíce poslední odlesky hladiny Jižního oceánu se stáčíme do vnitrozemí a míříme k naší poslední zastávce, centru australské zlaté horečky Ballaratu. Po procházce městem, kdy okolo páté hodiny odpolední je stále nějakých 33 stupňů, pozorujeme, jak se na jedné z hlavních tříd rojí nádherně zachovalé americké a australské veterány. Zjišťujeme, že se zde koná tradiční festival, kdy se místní oblékají do slavnostních kostýmů a oděvů, vystavují své plechové miláčky a poslouchají hudbu.
Chvíli se kocháme a povídáme si s místními, kteří jsou velmi zvědaví a milí, ale bohužel se musíme vydat na cestu zpět, a tak necháváme tuto příjemnou komunitu a začínající tóny rockových skladeb za sebou a vydáváme se na bezmála 1000 km dlouhou cestu do Sydney. Poté co projedeme předměstími Melbourne se nám naskytne poslední zajímavost - navigace hlásí "pokračujte 860 km" (to jsme ještě nevěděli, že v Austrálii umí i delší úseky bez odbočení).
Dálnice je prázdná, za celou cestu potkáváme přibližně dvacítku aut a pár trucků, a vzhledem k povolené rychlosti 110 km/h a přítomnosti radarů každých 10 až 20 kilometrů je cesta úmornější, než jsme čekali, a tak jsme velice šťastní, že okolo šesté hodiny ráno spatřujeme obrysy Sydney. Jdeme spát, ne jen unavení, ale hlavně nadšení z krásné cesty, přírodních úkazů a množství zážitků, které nám Austrálie opět přichystala a promítáme si všechny střípky z výletu, ale to již v hlubokém spánku...
Comments