.png)
Tasmánie - Za čerty na nejjižnější místo Austrálie
- Lukáš Matějka
- 6. 3. 2019
- Minut čtení: 10
Aktualizováno: 21. 3. 2019
Blíží se období Velikonoc a my se chystáme na další z našich cestovatelských výprav po horké australské půdě - i když tentokrát nutno říci, že se míříme spíše zchladit, neboť naším cílem je Tasmánie - nejmenší a nejjižnější australský stát s nesčetnými přírodními krásami, vysokými vodopády, panenskými plážemi na východním pobřeží i divokými, hrůzu nahánějícími rozeklanými útesy, s příznačným názvem jednoho z nich - Devil's Kitchen (Ďáblova kuchyně).
Dost bylo úvodu, vydejme se raději na cestu. Od našeho bytu na Euston Road vyrážíme asi hodinu před polednem a z letiště Sydney Kingsford Smith míříme se společností Jetstar přímým, asi 2,5 hodiny trvajícím letem do Hobartu, hlavního města Tasmánie.
Hned po příletu na nás dýchne neskutečný klid tohoto ostrova, vždyť příletová hala terminálu čítá pouhý jeden zavazadlový přepravník. Při vstupu do budovy terminálu se nás milá pracovnice letiště ptá, zda nepřevážíme nějaké potraviny, ovoce apod. Odpovíme, že máme pouze jeden banán a ona na to, že musí do koše. Tak my, neskrývajíc naší českou úspornou povahu, na výzvu zareagujeme tím, že ho prostě na místě sníme - přeci jak se říká, škoda každého banánu, který padne vedle (nebo spíš do koše). S dobrým pocitem, že jsme paní pobavili a že banán nepřišel nazmar, si jdeme vyzvednout kufry. Zde však nastává druhá nečekaná situace. Pes, který očichává zavazadla cestujících, se zastavuje u našeho kufříku, dvakrát ho oběhne, vzhlédne k paní Psovodové a svým pohledem říká: "V tom kufru něco je!". Paní nám pokyne na žádost svého psíka otevřít kufr, kde najde v dvojitém obalu a krabici uzavřených několik domácích muffinů. Pokud nás paní viděla, jak zoufale dojídáme ještě na ploše banán, zřejmě se jí nás zželelo a muffiny nám ponechala. Již se všemi zavazadly si jdeme vyzvednout auto - v Avisu na nás čeká modrý Nissan Pulsar - není to žádný závoďák, ale i s ním, jak později zjistíme, se nejezdí úplně špatně.
Stejně jako terminál, i silnice jsou na Tasmánii klidné a v odpolední "špičce" málo zaplněné. Po několika kilometrech přijíždíme do centra Hobartu, kde se před námi otevírá úchvatný pohled na velký klenutý most Tasman Bridge přes řeku Derwent, vtékající do hobartského přístavu. Skvělou kulisu města dotváří nad ním se tyčící Mount Wellington s televizním vysílačem na vrcholu. Ubytujeme se v útulném penzionu na okraji centra (Shipwrights Arms) a jdeme se podívat do města. Procházíme podél pobřeží, kde se nachází velké množství rodinných domků, a přestože jsme již velmi blízko centra, je zde takový klid a ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík. Postupně se dostáváme až k samotnému centru města, které není velké, ale o to je krásnější. Tvoří ho rozlehlý Salamanca Market - náměstí, na němž se každý týden konají trhy s produkcí místních farmářů - a jak později zjistíme, farmy zde opravdu stojí za to. Kolem památníku Abela Tasmana a budovy Parlamentu se dostáváme k hlavnímu městskému přístavu s kotvícími plachetnicemi a rybářskými loděmi, obklopenému několika významnými budovami, jakými jsou Námořní muzeum a Galerie umění. Ještě nikde jsem však neviděl takové množství restaurací zaměřených výhradně na Fish´n´Chips na jednom místě - v jedné zůstáváme a přecpaní obrovskou porcí místního druhu tresky se působivě ospalým městem vracíme k našemu ubytování a po dlouhém dni rychle usínáme, natěšení na další den.
Ráno po snídaní se vydáváme pokořit zmíněnou Mt. Wellington (1 271 m), kam vedou idylické serpentiny. Nahoře je kromě nás ještě jedno auto, a tak máme okolní stezky téměř pouze sami pro sebe. Teploměr zde po ránu ukazuje pouze 3°C, což je asi o deset stupňů méně než dole ve městě. Po dřevěných chodníčcích se zde prochází mezi vřesovišti a za každou zatáčkou na nás čeká zajímavý výhled - ať na město, nebo na bílé polštáře mraků obklopujících po většinu roku tuto horu.
Poté již opouštíme oblast Hobartu a vydáváme se směrem na severozápad do Mount Field National Park. Cestou míjíme opravdu nespočet různých sadů a farem, kde téměř u každé je možné se zastavit a od místních farmářů si něco koupit. Často se zde objevuje obchodní model tzv. "bez prodejce" - na stolku u vjezdu leží několik sáčků s čerstvě natrhaným ovocem, vedle leží kasička a u ní cena za balíček. Žasneme, že je někde něco takového možné, a navzdory naší české pověsti necháváme kasičku kasičkou a pokračujeme dál. U návštěvnického centra národního parku si bereme mapku s trasami a vydáváme se směrem k Russel Falls a odtud příkrým stoupáním k Horseshoe Falls.
Cestou k vodopádům procházíme hustým deštným pralesem po stezkách, které obklopují obrovské prehistorické cykasy a kapradiny, jejichž listy jsou díky velké vlhkosti neustále pokryty vodními kapkami. Ve vzduchu se vznáší vůně tlejícího dřeva a listů. Na světě údajně není místa s čistějším vzduchem, než právě na západě Tasmánie. A když tu jste, tak tento pocit získáte, aniž by vám o tom někdo řekl. Po pozorování a focení vodopádů uprostřed deštného lesa (na světě snad nemůže být nic krásnějšího) pokračujeme směrem na severozápad ostrova. Cestou nás neustále okouzlují výjevy místní panenské přírody, od rozlehlých planin přes ostré skalní útvary až po rozlehlou jezerní plošinu (jezera Bradys Lake či Bronte Lagoon), ale větší zastávku děláme až u jezera Lake St. Clair, které leží v nejnavštěvovanějším národním parku Tasmánie Cradle Mountain - Lake St. Clair poblíž osady Derwent Bridge. Jelikož jsme na ostrově mimo hlavní letní sezónu (listopad - únor), tak je všude minimum turistů, přitom počasí převážně slunné a teploty okolo 20°C - toto období tedy pro návštěvu vřele doporučujeme.
Po asi hodinové zastávce u jezera vyrážíme s cílem ubytování ve městěčku Strahan na západním pobřeží, ale cestou nemůžeme opomenout další z oněch vychvalovaných tasmánských vodopádů - Nelson Falls. Zkrátka Tasmánie je plná jezer, vodopádů, řek a dalších nejmenovaných vodních ploch, a tudíž není divu, že se velké množství elektřiny získává z místních hydroelektráren.
Cestou do Strahanu nám přes silnici přeběhne několik klokánků wallaby, ale jinak je cesta přes hory a místy velmi klikaté serpentiny pohodová, takže se ještě těsně před setměním ubytujeme v kempu složeném z útulných bungalovů (Big4 Strahan Holiday Retreat).
Další den nás čeká cesta přes Cradle Mountain až do Launcestonu na severu ostrova, proto vyrážíme brzy ráno a dáváme si druhou snídani v bývalém hornickém městečku Rosebery. Jelikož se jedná o malé bistro, sedáme si na jediné volné místo ke starším manželům, kteří se s námi hned dávají do řeči (jak je ostatně dobrým australským zvykem). Po chvíli se dostáváme k naší plánované cestě kolem Asutrálie, načež nám hned na ubrousek píší svoji adresu (poblíž Eyrova jezera v Jižní Austrálii) a telefon, abychom je prý kontaktovali, že můžeme přenocovat a najíst se. Skutečně ochota, otevřenost a vřelost místních lidí nezná mezí. Po této krásné zkušenosti pokračujeme dále.
Jak stoupáme k horám, začíná pršet a mezi kopci se převalují husté chuchvalce mraků (nebo spíše mlhy), což nás vzhledem k našim plánům nětěší, ale nutno říci, že se toto počasí do místního prostředí náramně hodí. Cestovatelský bůh nad námi ale zřejmě drží ochrannou ruku, neboť jakmile dorazíme k návštěvnickému centru u Cradle Mountain, pršet přestává. Potkáváme zde neplánovaně skupinu španělských kamarádů ze školy v Sydney - pěkná náhoda. Vzhledem k tomu, že se dále do parku smí pouze pěšky nebo místním autobusem, volíme v tomto případě z důvodu počasí a času čtyřkolovou přepravu. Poté, co dorazíme do cíle, jdeme asi 300 metrů cestou mezi křovinami a potůčky, na jejímž konci se před námi rozkládá nádherný výhled přes jezero Dove Lake na dominantu zdejšího národního parku, po níž je i pojmenován - masiv Cradle Mountain.
Po procházce kolem jezera a vyhlídce z Glacier Rock se pomalu vracíme zpět - zjistili jsme totiž, že nám ještě zbývá dostatek času na návštěvu jedné z nedalekých vyhlášených jeskyní oblasti Mole Creek, a tak jsme zavítali do krásně zdobené krápníkové jeskyně Marakoopa Cave. Nejhezčím momentem zde byl okamžik, kdy paní průvodkyně zhasla a upozornila nás na světélkující červy (anglické worms zní lépe) na stropě jeskyně - podívaná to byla nezapomenutelná, jako když pozorujete noční oblohu absolutně bez světelného smogu. Na konci náročného dne se ubytováváme ve městě Launceston (v umělecky založeném Art Hotel on York), po Hobartu druhém největším městě Tasmánie. V podvečerních hodinách ještě uděláme krátkou tour městem, které kromě Albert Hall, několika menších kostelíků a městských parků nic výrazně pozoruhodného nenabízí.
Ráno se jdeme podívat k soutěsce Cataract Gorge na řece South Esk River, která končí u krásného mostu King's Bridge z roku 1867. Po procházce podél soutěsky jdeme směrem od jezírka Fisrt Basin k ústí do řeky Tamar a zpět.
Poté míříme na zdejší vyhlášený farmářský trh poblíž Albert Hall, kde nacházíme desítky stánků s místními produkty - čerstvou zeleninou a ovocem, masem a mléčnými výrobky z místních farem a nespočtem dalších lákavých produktů. Po menším nákupu necháváme Launceston za zády a projíždíme skrz severovýchodní cíp ostrova směrem k pobřeží - destinace: Binalong Bay. V tomto kraji narážíme kromě mnoha tzv. Forest Reserves (něco na způsob našich CHKO) také na spoustu farem.
Zastavujeme na několika z nich, protože vypadají vskutku úžasně. Místní si za své výrobky nechají náležitě zaplatit, ale tak to přece má být - za kvalitu se platí. Nejen v Tasmánii, ale v celé Austrálii je totiž státem podporována produkce místních farmářů, kteří tak mají příležitost dodávat své výrobky do obchodních řetězců, a proto v nich také zboží vypadá jak vypadá - je čerstvé a chutná skvěle! Zejména jde o maso, mléčné výrobky a zeleninu s ovocem. Téměř nic zde není z dovozu a Austrálie je díky tomu v mnoha odvětvích (a obzvláště v potravinovém průmyslu) plně soběstačná - před tímto systémem opravdu nelze než smeknout. Zastavujeme na Pyengana Dairy Farm, kde ochutnáváme místní sýry a výborný cheesecake. Je skvělé pozorovat okolo se procházející krávy a na stole mít pokrmy z jejich mléka.
Pokračujme ale v cestě. Kousek za mléčnou farmou ve Waratah Creek Forest Reserve sestupujeme k panenským kaskádám vodopádů Halls Falls. U řeky je příjemně chladný, mechem provoněný vzduch, který v horkém dni rozhodně osvěží. Při vstupu k nim jsou varovné cedule před výskytem jedovatých hadů, ale kde v Austrálii nejsou?
Po této osvěžující zastávce míříme do oblasti Bay of Fires u osady Binalong Bay na pobřeží Tasmanova moře. Ačkoli by název Bay of Fires při pohledu na oranžově zbarvené skály kontrastující s tyrkysově modrými barvami zdejších pobřežních vod a sněhově bílým pískem na dlouhých plážích dával napovědět, že místo získalo název právě podle těchto "ohnivě" zbarvených žul, ve skutečnosti vděčí za své jméno kapitánovi Tobiasi Furneauxovi, který když se přibližoval k pobřeží na své lodi HMS Adventure, spatřil mnoho planoucích ohňů zdejších domorodců - Aboriginců.
Po procházce po pláži a pozorování rodinky pelikánů na skalách vyrážíme směrem na jih po pobřeží, které nabízí úchvatné scenérie, kdy pobřežní silnice kopíruje dlouhé pláže, krásné i divoké, porostlé vysokými travami a bičované příbojem způsobeným bouří, která zrovna od moře přichází a dává připomenout, že nejsme v žádném tropickém ráji, nýbrž v nejjižnější části Austrálie, kterou již pouze Jižní oceán dělí od Antarktidy.
Projíždíme bouří se silným lijákem, ale jelikož nic netrvá věčně, i tato bouře nás opouští. S doznívajícím deštěm se zastavujeme v Bichenu u tamní "blowhole", vertikálním otvoru ve skále na pobřeží, ze kterého při příboji tryská voda i několik metrů nad povrch. Nutno říci, že v porovnání s Kiama Blowhole na pobřeží NSW jde o méně dramatickou podívanou.
Ve znovu se objevivších paprscích odpoledního slunce zastavujeme v Kate's Berry Farm, další z úžasných tasmánských farem, kde si dáváme lívance zalité jahodami a borůvkami a kupujeme pár dalších dobrot. Sice jsme minuli věhlasný Freycinet National Park, ale to jen z důvodu ubytování, které máme o pár kilometrů dále za odbočkou k tomuto parku. Že jde o jakýsi statek se 2 pokoji jsme věděli, ale že budeme spát v divočině ve venkovském stavení s velmi milými staršími lidmi a divokými zvířaty, jsme netušili. Jednalo se zřejmě o jedno z nejpůsobivějších ubytování, které jsme na našich cestách po světě měli (Wind Song Bed 'n' Breakfast). Jelikož jsme dorazili po setmění, lehké a vítané dobrodružství začalo. Již cesta odbočující z hlavní silnice svým vzhledem dává najevo, že menší sedan není nejvhodnějším typem dopravního prostředku. Navigace ukazuje ještě asi 6 km, tak doufáme, že místy pěkně ostré kameny zdoláme. Již bez signálu po asi 2 km přijíždíme k bráně omotané řetězem a říkáme si, jestli jsme opravdu na správné cestě. Řetěz jde naštěstí rozmotat, tak pokračujeme dále, načež se začnou ve stromech a křoví podél cesty míhat stíny, někdy menší, jindy větší.
Na chvíli zastavuji se zvědavostí, co to je, což se Pétě moc nezdá a popohání mě, ať už se dostaneme k tomu bydlení. Stíny se ale přestanou ostýchat a vybíhají před naše auto a všude kolem - zjišťujeme, že se jedná o velkou tlupu possumů - v tu chvíli Péťa už tolik nespěchá a naopak se ujme kamery a natáčí. Nakonec se dostaneme v pořádku ke stavení, kde nás přivítá starší manželský pár, a ocitáme se v rodinném prostředí, kde nás pán zve na jakousi "show". Tady pochopíme důvod velké koncentrace těch malých vačnatců - každý večer jsou zde totiž jablečné hody. Ale pozor, jen pro vyvolené! Tři possumové vědí, že oni jsou zde "doma", a tak si brání své teritorium. Krásný pohled...
V nadýchaných peřinách se dobře spí, proto vyrážíme na další poznávání asi o 2 hodiny později. Vracíme se kousek po Tasman Highway k národnímu parku Freycinet. Vzhledem k jeho věhlasu je zde více turistů, než v ostatních částech ostrova, ale stále jsme zde mimo hlavní sezónu, takže to jde. Od parkoviště stoupáme mezi skalami a místy po příkrých, úzkých a přírodně vytvořených schodištích k úchvatnému výhledu na Wineglass Bay. Tyrkysové vody v kombinaci se zátoku kopírujícím bílým pruhem písku a lesními porosty za ním vytvářejí malebný pohled.
Po krátkém pěším okruhu po parku usedáme do auta a jedeme na poslední cíl naší cesty po Tasmánii - na Tasmanův poloostrov. Cestou na jih silnice kopíruje členité pobřeží a dlouhou dobu nabízí výhled na poloostrov, na němž leží Freycinet National Park, který právě opouštíme.
První zastávkou na Tasmanově poloostrově, plném přírodních a historických zajímavostí, je Eaglehawk Neck - úzký pruh země, který spojuje Tasmanův poloostrov s poloostrovem Forestier, a který byl v 19. století využíván britskými vojáky se psy, kteří hlídali tuto úžinu jakožto jedinou možnou únikovou cestu z trestanecké kolonie a následně věznice v Port Arthur, kam byli umisťováni britští a irští trestanci.
Za Eaglehawk Neck se silnice rozděluje na Arthur Highway vedoucí k Port Arthur a silnici Blowhole Road, vedoucí k nejzajímavějšm přírodním úkazům tohoto poloostrova. Jedná se zejména o Blow Hole, Tasman Arch a Devils Kitchen - divoce vyhlížející vysoké kolmé skalní stěny, u kterých by člověk snadno dostal závrať. Po krátké následné návštěvě Port Arthur Historic Site odjíždíme z poloostrova - palubní počítač indikuje dojezd 50 km. V plánu jsme měli využít jednu z čerpacích stanic v Port Arthur, popř. cestou, ale vzhledem k tomu, že byla neděle, bylo všude zavřeno! Tedy ač neplánovaně, takhle "na štíru" jsem s palivem snad ještě nebyl! S automatem se benzín šetří těžce, ale nakonec jsme to zvládli - naštěstí jsme narazili na zapadlou samoobslužnou pumpu. Jak jsme to dokázali nevím, od doby, kdy se objevil dojezd 50 km, jsme jich ujeli 64, takže Nissan asi jezdí i na výpary, ale komplikace byla zažehnána.
V klidu již dojíždíme do letištního hotelu a v 5h ráno odlétáme s Qantas zpět domů - do Sydney. Byl to nádherný čas strávený na tomto divokém ostrově, s nedotčenou panenskou přírodou, deštnými lesy, ptakopysky v řece, horskými hřebeny, sněhově bílými plážemi, farmami, milými a přátelskými lidmi, ale především spolu - ta pohoda a zábava při cestování s milovaným člověkem, to je nade vše!
I HOPE THAT ONE DAY WE'LL SEE YOU AGAIN, TASSIE...
Yorumlar